Plameny se valily po palubě jako živé šelmy, praskání dřeva se mísilo s démonovým smíchem a moře kolem lodi odráželo oranžovou záři, jako by se samo bavilo cizím neštěstím. Démon vyslaný Ogmaxem, pánem zvrácené moci, přinesl oheň a zkázu. Strážci Fandalínu stáli na rozkládající se palubě, kouř jim rval plíce, žár pálil kůži – a přesto se ještě odmítali vzdát.
Věděli, že loď je ztracená. Ale oni ještě ne.
Rozvinuli vracecí svitek. Hamz, který ho tolikrát studoval, teď jen přikývl. Do zlatavých run nasypali veškerý diamantový prach, který jim zůstal – poslední kapitolu z jejich zásob magie. Slova kouzla se ztrácela v hukotu ohně, ale dokončili je. Svitek vzplál oslepujícím světlem, démonův řev se usekl v půli, plameny, stěžeň, moře – všechno se rozmazalo.
Pak přišla tma, vlhko a chlad.
Když se svět znovu složil, stáli Strážci i zachránění z ostrova v temnotě, která voněla kamenem, dřevem a starým prachem. Teleport je hodil do skrytých sklepů fandalínské tvrze – do tajné části podzemního skladu, o níž vědělo jen pár lidí.
Nad nimi, v dalším podzemním patře, byla kasárna posádky a nad nimi tvrz samotná: místnost vedle místnosti, chodby, věže, ikona nového Fandalínu.
Tam nahoře měla Kara svou kouzelnou školu – když ještě žila, kde z učňů dělala adepty magie. Alaric se svou učnicí v kovárně přetvářel železo v zbraně a zařízení, o kterých se v okolních městech již šeptalo. V Hamzově věži rostly komíny svitků a baňky s roztoky, které bylo lepší nepojmenovávat. A Mokush – lovec nestvůr – měl vlastní komnaty, v nichž jedna celá místnost patřila trofejím: tesákům, rohům, zbrojím, lebkám a drobným suvenýrům ze všech možných potvor.
Jen jedna věc tam pořád chyběla. Dračí hlava.
Družina mu to občas připomněla s taktností cihlou do obličeje.
Část tvrze pak obepínám kouzelný háj mocného druida – Wabua.
V tvrzi se rozkládala i hodovní síň, malé lázně se špitálem a centrální hala pro večírky. Nově se tvrz rozrostla také o přistavěné patro a zvýšené věže. Tyto prostory byly dosud prázdné – připravené, aby jednou posloužily pánům tvrze. Teď v nich našli útočiště ti, které Strážci přivezli z ostrova. Část z nich se rozhodla ve Fandalínu zůstat, a začít si budovat vlastní zázemí. Jedna z věží jako by už sama volala po tom, aby v ní jednou sídlila Moon.
První hodiny ve sklepeních patřily tichu, léčení a seznamování. Přeživší, většinou obchodníci z Chultu, kořenář Vazul, bylinkářka Yopa, exotická tanečnice Wadizi a mistryně štítů z dinosaurích kůží – Balaka vyprávěli své příběhy a nabídli Strážcům své dovednosti. Strážci přizvali do práce i místní žebráky: dali jim nástroje, úkoly a možnost, aby místo přežívání v zákoutích pečovali o zeleň, úklid, stavbu obchodu a chod tvrze.
Gamora se svěřila Alaricovi, že obchody nejdou dobře. Ve Fandalínu se objevila konkurence – kovářka a alchymistka Briska. Do Fandalínu dorazila nedávno, ale kvalitou a dostupností odlákala většinu kupujících od Alarica. Alaric se sní však přátelsky dohodl, aby oba jejich obchody mohly prosperovat bok po boku.
V tom všem ruchu bylo takřka lehké zapomenout, že svět venku je neklidný. Ale svět se připomněl rychle.
Fandalín však mezitím rostl. Díky trpaslíkům z Jeskyní hromových ozvěn vedla nová cesta přímo do Leilonu. Obchod vzkvétal, povozy proudily, město bohatlo. Strážci měli místo v městské radě, seděli u cechovních stolů a jejich jméno mělo váhu.
A v Letohradu? Tam byli Strážci známým pojmem – mezi obyčejnými lidmi i šlechtou. Hrdinové z Fandalínu. Ti, co přinesli světlo do jedné zapomenuté vesnice a změnili ji v město.
Jenže tentokrát potřeboval pomoc Letohrad, znovu.
S Osyphanem po boku, který toužil za každou cenu dostat se zpátky ke své rodině, vyrazila družina na sever. Vezli se v karavaně obchodníků, která drkotala po Tříklanecké stezce. Po cestě míjeli odvrácené tváře bývalých smaragdových rytířů, kteří kráčeli na své útrpné pouti – v neúplných zbrojích, odčiňující hříchy minulosti ochranou karavan na cestách.
Teprve když karavana vjela na Vysokou silnici, stalo se něco, co změnilo rytmus cesty. Z protisměru se hnaly jednotky Panské jednoty – koně v trysku, vozy plné vojáků, tváře sevřené, beze slov. Jen krátký pohled, prudké gesto, že spěchají k městu.
Někde před obzorem hořel Letohrad. To však zatím karavana s družinou nevěděla.
Wabu a Alaric si vyměnili pohled. Bylo zřejmé, že čekat a jet koňským tempem by znamenalo přijet možná pozdě. Rozhodli se jednat.
Alaric nasedl do své ornitoptéry – dřevěného, šumícího stroje s křídly, která bzučela nad cestou jako obří hmyz stvořený z rozmaru a šílenství. Wabu se změnil v ptáka a vznesl se do vzduchu vedle něj, kousek na straně, aby měl přehled nad krajinou.
Po chvíli letu viděli, jak se severní část Letohradu topí v kouři a plamenech. Za hradbami se valily hřmící kroky zlobrů a orků. A nad tím vším kroužila Peklomora, rudá dračice, jejíž tělo se ve světle ohně třpytilo jako rozžhavený kov.
Když se přiblížili, Alaric navedl ornitoptéru na okraj bojiště. Shora střílel po útočnících, šípy i lahvičky s výbušnými směsmi dopadaly do řad nepřátel jako déšť, který s sebou nesl smrt. Wabu dosedl na hradby, znovu na želvích nohách, a začal kouzlit. Jeho druidská magie splétala ochranné štíty, léčivé vlny i hněv přírody proti těm, kdo chtěli město spálit.
Mordred, velitel tajných služeb, člen městské rady a místodržící, stál v čele obrany. Navzdory všemu, co o něm později vyšlo najevo, v té chvíli bránil město – nebo aspoň jeho představu o něm.
Jenže Peklomora cítila něco jiného než hrdinství.
Z Mordreda vycházel pach Ogmaxovy démonické moci, který se jí už dříve zaryl do paměti. Dračice se na okamžik odtrhla od boje s armádami za hradbami a její pohled se zúžil. Mordred ucítil, že je zle, a dal se na útěk směrem do města.
Nedoběhl daleko.
Peklomora se snesla, rozdrtila ho na zemi svou vahou, a než stihl naposledy vykřiknout, sevřela ho v pařátech a rozmačkala. V tu dobu do ní již pálila městská stráž – šípy, šipky z kuší, magické projektily.
Na hradbách se otočila balista. Její obsluha zamířila na Peklomoru a vystřelila. Šíp zasáhl dračici dřív, než se stihla zvednout z místa, kde zabila Mordreda. Peklomora se zhroutila, světla v jejích dračích očích pohasla a její tělo zůstalo ležet uvnitř města jako obrovská, nehybná hora šupin.
Alaric neváhal, sestoupil s ornitoptérou k dračici v posledním tažení a prohodil s ní několik posledních slov.
Peklomora už byla jen tělo. Z jejího břicha vyjmul několik předmětů a opět se zvedl do vzduchu k obraně města.
Wabu dál kouzlil, dokud se útočící hordy nezačaly stahovat. Luskanské síly pochopily, že dnes město nepadne. Alaric dovedl ornitoptéru zpět na zem, jeho ruce se ještě třásly po boji. Bitva skončila.
Teprve o několik hodin později dorazila karavana s ostatními – s Mokushem a Moon. Ten tedy u smrti Peklomory nebyl, což mu družina později s velkou radostí připomínala.
Ještě ten den se však místo žertů řešila práce. Mokush i ostatní pomáhali s hašením dohořívajících zbytků domů, vyprošťováním zraněných, organizováním lidí. Wabu léčil v chrámovém špitálu zasvěceném Tyrovi, a právě tam našel ohořelého Hyro Longa. Ten mezi přerývanými nádechy stačil říct, že Osyphanova rodina byla zajata Mordredovými lidmi, mučena a zabita, a že jeho samotného vhodili do hořícího domu. Pak zemřel.
V Mordredově sídle našel Mokush a Moon mapy Mečového pobřeží, pohyby vojsk, dopisy, klíče. Za jedněmi dveřmi se skrývala tajná komnata, v níž Osyphan našel svou rodinu. Ta scéna byla tichá, strašná. Jeho křik se vryl do paměti všech, kdo tam stáli. Osyphan se psychicky zhroutil a museli ho odvést zpět do chrámu.
Večer, v jedné z místností malého domu, který Strážci v Letohradu mají, rozsvítily svíce a Alaric položil před Mokushe jeden z artefaktů.
Jedenapůlruční meč, který v chladném světle zářil jinak než obyčejná ocel.
„Mrazivec,“ řekl prostě.
Mokush ho vzal do ruky. Čepel byl ledová, ale v ruce seděla pevně, jistě. Všechno, čeho se dotkla, omrzalo. Lovci se v očích rozhořela jiskra radosti.
„Takže,“ ozval se od stěny někdo z družiny, „Ohnivý drak, zabitý městskou balistou, a ty z toho máš ledový meč. Já jen, že… to skoro zní jako výprodej na téma ‚Draci pro ty, co přišli pozdě‘.“
„Aspoň tentokrát nedostal draka nikdo z nás,“ přisadil si Alaric s nevinným výrazem.
Mokush protočil Mrazivce v ruce a jen zavrčel něco ve smyslu: „Až přijde další drak, budu u něj první.“
Letohrad mezitím potřeboval vedení. Lord Nascher byl mimo město, a tak velení převzal Sildar, velitel Panské jednoty a přítel Strážců. Vyslechl je, podíval se na důkazy, na mrtvé, na papíry v Mordredově sídle – a uvěřil. Měli společně za sebou už spoustu dobrodružství, a on věděl, komu věřit, když jde do tuhého.
V chrámových špitálech našli Strážci ještě jednu známou tvář – Karu, o níž věřili, že zemřela. Podle svého deníku se propadla v písku, probudila se v bažinách někde na Mečovém pobřeží, kde ji obklopovali nemrtví. Přemohli ji, zranili, ale nezabili. Zachránil ji muž jménem Rindawan, který prodal její vybavení a z peněz zaplatil její léčbu. Devět měsíců k ní chodil do nemocnice, sedával u jejího lůžka, mluvil s ní, i když nevěděla, jestli sní, nebo bdí. Přijal ji skoro jako vlastní dceru.
Teď ležela ve špitále v Letohradu, vyčerpaná léčbou, ale živá. Strážci ji přenesli do svého malého sídla ve městě. Byla znovu s nimi. V očích měla stíny, které do nich zapsal čas, ale i oheň, který nevyhasl.
Město se mohlo znovu nadechnout. Na hřbitově se ale dělo něco, co se dít nemělo. Zprávy o přízraku, o magii, o rozrušených mrtvých.
Hrobník družinu pustil do nejstarší části hřbitova výměnou za slib, že se postarají o to, co tam číhá a že zajistí pomoc při kopání dalších hrobů. Jedna z krypt nesla jména Rindawanovi rodiny. Kara se zastavila, položila ruku na kámen a v tichu uctila památku rodiny toho, kdo ji zachránil, když o sobě nevěděla.
Dál, hlouběji ve stínech, se zvedala krypta rodu Cragmairů, dávno mrtvé šlechty, která stála u založení Letohradu. Dveře byly obehnány magickými pečetěmi, které pulzovaly skrytou silou. Byly to ty dveře, které přímo provokovaly černokněžnici, aby je zkusila otevřít.
Kara to zkusila.
Dotkla se kouzelného, zámku a spustila magickou past. Vzduch ztěžkl, ztichl, pak zapraskal a roztrhl se. Z okolních hrobu začali přes těžká kamenná víka prostupovat duchové dávno zemřelých a obklíčili družinu. Nezbyla jiná cesta, družina i přes mrazivou bolest v rukách Mokushe vstoupila do krypty dávno mrtvého rodu. Temné, vlhké a nevábně vonící prostory po vstupu osvítilo zvláštní světlo.
Z temnoty a stínů se vynořili čtyři Bodakové.
Kdo je viděl poprvé, ten, pokud přežil, už na ně nezapomněl. Podobali se své živé podobě jen vzdáleně: byli stejné velikosti, stejné stavby těla, ale jejich kůže byla mrtvolně bílá nebo šedá, bez jediného chlupu. Obličeje měli schované v temnotě a jejich oči – mléčně bílé, duté, roztažené do svislých oválů – vypadaly, jako by se dívaly skrz tělo přímo do duše.
Bodakové uměli nahlédnout do nejhlubších koutů bytosti. Jejich pohled byl smrtící – zvlášť pro ty, kdo už byli oslabení. Kdo podlehl, mohl se sám stát Bodakem. Kolem sebe šířili auru smrti, která vysávala sílu z každého živého tvora v dosahu. Moc je nezasáhlo nic běžného: byli imunní vůči jedům, nemocem i mnoha kouzlům.
Strážci vstoupili do krypty – netušíc, že právě tam na ně čeká další vlna.
Boj byl zoufalý. Meče zasvištěly, kouzla vybuchovala, ale aura smrti a smrtící pohled Bodaků byly neúprosné. Někteří z nemrtvých se na okamžik zastavili, jako by v jejich prázdných očích probleskla vzpomínka na minulý život – chvilka, kdy něco zbylo z člověka, kterým kdysi byli. Ale většinou to byla jen vteřina odkladu, než zase zaútočili.
Tehdy sáhla Moon po tom, co si nesla jako poslední eso v rukávu.
Po Rohu Valhaly.
Přiložila jej ke rtům a zatroubila. Z jeho hlubin se ozval zvuk, který byl starší než zdi krypty. Hromový tón se odrazil od kamene, prohnal se mezi hroby a zlomil se v ohlušující ozvěnu. Z kouzla rohu se zhmotnilo čtrnáct postav – čtrnáct berserkrů, válečníků povolaných z legend Valhaly.
Vrhli se do boje s radostí těch, kdo už smrt jednou potkali a nebojí se jí znovu. Jejich sekery a meče štěpily nemrtvá těla, jejich křik přehlušoval šeptání mlhy. Někteří z nich vyrazili z krypty ven, aby se postavili duchům ovládaným zeleným oparem. Zbytek se probíjel Bodaky mezi Strážci.
Mokush bojoval po jejich boku. Tady, v srdci nekromantických kouzel, měl ještě větší sílu než Mrazivec jiný artefakt, zbraň, kterou nosil po boku.
Vytáhl svůj palcát – zářivý kus houževnatého kovu, který byl přímo stvořený k ničení nemrtvých. Každý úder byl zábleskem světla, které rvalo nekrotickou energii na kusy.
Zbyl poslední.
Stál v rohu místnosti, mlha kolem jeho nohou se kroutila v posledním vzdoru. Strážci byli zmožení, berserkři neúprostě drtili zbytky nekrotické magie a nechystali se ustoupit. Bodak obrátil svůj smrtící pohled na Mokushe.
Mokush na něj hleděl bez mrknutí. A místo aby se rozběhl, aby jej rozsekl na kusy, rozhodl se jinak.
Rozmáchl se – a hodil palcát.
Zbraň letěla, rotovala, její záře se změnila v malou hvězdu v kamenném tichu. Dopadla Bodakovi přímo do hrudi. V okamžiku nárazu se palcát rozzářil tak intenzivně, že na okamžik zmizely stíny. Bodak se rozpadl – roztříštil se v záblesku světla na prach, který se rozvířil a zmizel v nicotě.
Následovalo ticho. Takové to, po kterém někdo prostě musí něco říct.
„Pořád to nebyl drak,“ ozval se za Mokushem klidný hlas Wabu, „ale jestli budeš jednou draky zabíjet aspoň z poloviny takhle, začnu přepisovat kroniky.“
Mokush se sehnul, sebral palcát, přehodil si ho do ruky, Mrazivec se mu houpal u pasu. V koutku úst mu škubla linka, která by se při dobré vůli dala nazvat úsměvem.
„Ten drak přijde,“ zamumlal. „Ještě neví, že umře, ale přijde.“
Byl čas vstoupit do další části krypty, možná za další vlnou nekrostvůr.
Na vysokém kamenném sloupci, jenž jímal ostatky šlechtické rodiny, ležela stránka z Knihy mrtvých. Z pergamenu se valila hustá, zelená magická mlha, která se plazila po stropě, obtáčela hrobky, protékala škvírami ve zdech. Tato mlha ovládala duchy venku mezi náhrobky i Bodaky uvnitř krypty – bylo to obranné kouzlo napojené přímo na tuto jedinou stránku, fragment knihy, kterou Strážci už nějakou dobu sbírali. Alaric za ní vyšplhal a strhnul ji pryč ze sloupu.
Když zelená mlha konečně vyprchala a stránka Knihy mrtvých ztichla, Strážci ji opatrně vzali a přidali ke stránkám, které už měli. Věděli i o další – v tajné sekci univerzitní knihovny v Letohradu. Kniha mrtvých byla roztrhaná, její listy rozházené po světě. A oni byli jedni z mála, kteří je dávali dohromady.
V kryptě byly zřetelné stopy toho, kdo tuto past vytvořil: Valindra, nekromantka napojená na čaroděje z Thaye. Žila tam, zkoumala, experimentovala, ovládala mrtvé. Pak se ve spěchu stáhla, pravděpodobně před několika týdny či měsíci. Zůstaly po ní rituály, poznámky a mlhavé náznaky jejích plánů a hromady lektvarů a bylin.
Čarodějové z Thaye nevládli městům ani králům, ale kde se objevili, tam po sobě nechávali nemrtvé zrůdy, zohavené ostatky a chaos. Z přetrhaných informací Strážci pochopili, že Valindra něco hledá – artefakt, který drží někdo, komu začali říkají Tajemný. Nepřítel thayských nekromantů, bytost ve stínu, jehož cíle nikdo pořádně nezná.
Strážci zatím neměli odpovědi. Měli jen stránky z knihy, vědomí, že někde mezi thayskými nekromanty a Tajemným se rodí konflikt, a pocit, že až přijde, Fandalín i Letohrad budou zase v první linii.
Když vycházeli z hřbitova, prošli kolem Rindawanovy krypty, kolem hrobu Cragmairů, kolem prostých náhrobků obyčejných lidí. Moon měla u boku Roh Valhaly, Mrazivec se houpal u Mokushova pasu, stránka Knihy mrtvých spočívala v bezpečí.
Na obzoru se nesliboval klid. Jen další kapitoly.
A někde mezi všemi těmi stíny a válkami se pořád vznášela jedna jednoduchá věc:
Mokush ještě pořád neměl svého draka.
Svět možná neví, že by se měl bát chvíle, kdy o něj přijde. Ale jednou to zjistí.
S touto událostí navíc souvisí i samostatný příběh – Lektvar, který neměl být vypit – nebo ano?.
One comment