Lektvar, který neměl být vypit – nebo ano?

Valindřina krypta byla plná věcí, které neměly spatřit světlo světa. Většina z nich byla jasnými hrozbami – rituální kruhy nakreslené krví, láhve s éterickými parami, svitky, které by se i oheň zdráhal spálit. A pak tam byl jeden jediný předmět, který vypadl z řady.

Malá baňka, sevřená v kamenných drápcích sochy, bez popisku, jen s hladkou, matnou tekutinou uvnitř. Mokush ji sebral spíš ze zvědavosti než z potřeby – a když ji přinesl do Letohradu, položil ji na stůl jako něco, co budou moci prozkoumat v klidu, bez hrozby duchů, Bodaků a Valindřiných pastí.

Alaric nad ní kroutil hlavou, Wabu bručel cosi o narušení přirozeného kruhu. Nikdo z nich ale nedokázal říct, co přesně dělá. Lektvar měl podivnou konzistenci – ani tekutina, ani mlha – a i když v něm nekolovala klasická nekrotická magie, všichni cítili, že patří k mrtvým. Nebo těm, co se jimi teprve stanou.

Nakonec baňku odložili. „Zajímavé, ale nebezpečné,“ řekl Alaric.
„Raději na to nesahej,“ dodal Wabu a Mokush jen mávl rukou. Měl jiné starosti, zejména po boji v kryptě.

Ta noc byla dlouhá. Příliš dlouhá.

Strážci se ubytovali v jejich malém domě v Letohradu, všichni unavení, ale ještě plní adrenalinu. Někdo otevřel víno, někdo silnější pití. Mokush měl boj pořád v krvi – a jak to u drakorozených občas bývá, vypil trochu víc, než by bylo moudré.

Na stole ležely dvě lahve. Jedna patřila městu, druhá zkáze.
Tu první vypil.
Po ní sáhl po druhé.

A svět se rozmazal.

Ráno

Probudil se se suchem v tlamě, ale jinak… jinak ne. Něco bylo jinak.

Nešlo o bolest ani o nevolnost. Spíš o pocit, že část starého Mokushe zůstala ve včerejší noci. Něco, co dlouho nosil, ale co k němu už nepatřilo.

Když se posadil, ucítil, že jeho svaly jsou pevnější, myšlenky ostřejší, dech klidnější než kdy dřív. Nebyl to hněv ani dravost. Byla to… jistota.
Jistota, kterou vídali u velitelů na bojišti.

Jeho pohled padl na jeho plátovou zbroj, kterou roky vozil, ale jen zřídka využil. V té chvíli nedávalo smysl, proč ji vlastně odkládal. Vstal, vzal ji do ruky a poprvé po mnoha týdnech ji oblékl. Seděla mu dokonale. Téměř jako by na ni čekal.

Potom se vydal do města. A když se vrátil, nesl nový štít – těžký, pevný, s hlubokým kováním, pevnější než cokoli, co nosil dřív.

Proměna

Té změny si všimli i ostatní.

Mokush už nebyl ten lovec, který s úšklebkem míval v kapse zásobu alchymistických dryjáků, aby je v boji lil do tlamy nepřátel nebo do sebe. Něco se v něm zlomilo – nebo spíš narovnalo.

Odhodlání, které se dřív probouzelo jen při výcviku posádky ve Fandalínu, teď prosakovalo do každého jeho kroku.

Jeho pohyby byly přesné jako řez mečem.
Jeho hlas pevný.
Jeho rozhodnutí rychlá.

Opíral se o sílu Mrazivce, o tvrdost štítu, o zkušenosti, které si nesl z desítek bitev – ne o náhodné lektvary a zkratkovitá řešení.

Vypadal, jako by konečně přišel na to, kým měl být už dávno.

A zbytek?

Baňka, kterou vypil, už nebyla.
Její účinek nikdo přesně nepojmenoval.
Nemusela to být kletba. Nemusel to být dar.

Možná jen něco, co odemklo jeho mysl a přetrhlo vlákna, která ho držela u starých zvyků.

Byl to pořád Strážce Fandalínu Mokush.
Ale nový. Ráznější. Čistší. Přímější.
Velitel, který nestaví na náhodě, ale na síle svého těla, vůli a oceli v rukou.

A jestli to bylo dobře? To ukáže až příští bitva.