Hamza “Zdrženlivý”
Jsem Hamza, syn Troslonûv a narodil a žil jsem ve světě, kterému jsme říkali Ravnica. Celé dětství jsem prožil v rodném klanu jen s matkou Lalitou v hlubokých lesích. Matka měla v klanu bídné postavení, protože ji otec opustil a nechal jen s dítětem napospas osudu. Starala se jak mohla, ale Hamzovi dospělosti se nedožila. V klanu pak Hamza zůstal sám a než zemřel jeho otec, studoval zákonitosti přírody a sloužil klanu jako lovec-sběrač.
Troslon, můj otec, byl šamanem v našem klanu, ale bohužel pro mne byl velmi moudrý a učený. Selesnyanská konkláve si vybrala mého otce jako velekněze, který bude strážit posvátné SLONOVINOVÉ DUBY. Největší z těchto dubů byl Vitu-Ghazi, největší strom Ravnicy a zároveň centrum Selesnye. A tak se stalo, že otec dal před rodinou a klanem přednost službě Selesnyi. Stal se členem nejvyší rady konkláve a dohlížel na SLONOVINOVÉ DUBY. Svou službu vzal natolik vážně, že se dokonce začal vzpírat některým rozhodnutím konkláve. Než zemřel stářím, poslal Hamzovi dopis s žádostí, aby mladý Hamza vstoupil do služeb konkláve a daroval mu potajmu vzácný SLONOVINOVÝ ŽALUD ze samotného Vitu-Ghazi ve svém Selesnyackém medailonu, jako vzpomínku na sebe a důkaz, že Hamza pro něj byl důležitý.
Můj klan se jmenoval Klan Havraních křídel a jméno získal podle pradávné legendy: Na Ravnice kdysi velmi dávno, v časech, kdy neexistovali civilizace. Kdy se lesy a pláněmi potulovali osamocení jedinci hledajíce smysl bytí, praotec všech loxodonů ztratil půdu pod nohama a začal se topit v bažinách. Tu dle legend Ravnicu navšítivil prazvláštní tvor, černý jako uhel, s křídly a zrakem jako ostříš. Sám sebe jmenoval Havranem. Zželelo se havranovi topícího se Loxodona a nějakým kouzlem zvětšil svou velikost a v pařátech praotce z bažiny vynesl. Poté zapředli dlouhý a inspirativní rozhovor. Praotec po rozhovoru začal shromažďovat loxodony do společenství, a tak vznikl Klan Havraních křídel. Tajemná slova Havranova, která si klanoví členové předávají z generace na generaci znějí: “Následuj havrana!” a to byla i poslední slova Hamzova mistra těsně před událostmi, jež změnily Hamzův život vzhůru nohama.
V době, kdy jsem se dostal na váš svět se na Ravnice po dlouhém období míru změnilo pár gildovních vůdců, včetně Selesnyanského konkláve. Začaly neshody v tom, kam má konkláve směřovat a tyto neshody přerostly v otevřené boje v ulicích Ravnici. Dobrovolně jsem narukoval do Selesnyjského vojska, dle otcova přání..
Když konflikt dosáhl určitého bodu dostala naše jednotka rozkaz zlikvidovat Izzetskou továrnu na výrobu chemikálií (ve našem vnímání největší zlo proti přírodě). Obklíčili jsme budovu a na rozkaz vtrhli dovnitř a začali jsme s likvidací všeho, co jen vzdáleně připomínalo izzetskou technologii. Izzeti se bránili a nechtěli se vzdát a odejít… tak jsme začali likvidovat i je… když se usadil prach, měl jsem na rukou krev a kolem sebe spoustu mrtvých… možná to bylo moje temné já, možná jsem byl pod vlivem nějakého kouzla, možná to byly výpary z izzetských chemikálií… kdo ví, kde je pravda, ale nejvíc jsem se bál té první možnosti.
Byl jsem sám sebou zhnusen a jakoby v transu jsem opustil bojiště… jako dezertér jsem skončil v rukou bývalých spolubojovníků a putoval jsem do vězení. Když se ke mně doneslo, že navíc nešlo o továrnu, ale byl to obytný komplex plný civilistů, úplně jsem se zhroutil a zařekl se se, že už nikdy nebudu zabíjet, ubližovat.
Zpět do reality mě vytáhl až můj univerzitní mistr Bayul, na jehož přímluvu mě propustili. Viděl ve mně Doruvati (magický) potenciál. Žil v jedné z enkláv Selesnye v enklávě Arashin (čti Arašin) daleko od Vitu-Ghazi. Byl mi svěřen úkol ochránce enklávy a začal jsem studovat pradávné umění Doruvati.
S mistrem Bayulem jsme se soustředili na tajemství cestování mezi světy. Svět do kterého mne Bayul navrátil ale nebyla ta stará Ravnica, kterou jsem znal. Bylo to peklo! Izzetští po našem útoku na civilisty vyhlásili Selesnyi otevřenou válku, začali bombardovat naše panenské zahrady svými bombami a chemikáliemi a i sám Vitu-Ghazi byl Izzetskými poškozen.
Jak se ukázalo, Bayul, můj mistr mě všemu neučil bezúčelně a nevytáhl mě z vězení jen tak. Představil mi svojí vizi.
Selesnya na Ravnice se blíží ke svému konci a jediná spása je odejít na jiný svět a tam jí vybudovat od začátku a zase žít v klidu a míru v souladu s přírodou. Byl jsem jako i jiní vybrán, abych prošel portálem na neznámý svět. Zmapoval jej a vrátil se zpět s informacemi, jestli je onen svět vhodný pro Novou Selesnyi. Přijal jsem jeho myšlenky a začal jsem podstupovat výcvik pro cestu portálem.
Rána jak z děla, do místnosti vtrhli Izzetští bojovníci, mistr aktivoval portál a tys do něj instinktivně s ohlušujícím výbuchem za zády skočil. Poslední co jsi slyšel, než se tvé tělo rozplynulo, bylo již tolikrát mezi loxodony řečené: „Následuj havrana!“ Netušíš, co tím mistr myslel, ale jedno víš jistě… lekce o aktivaci zpátečního portálu měla přijít na řadu až zítra.
Jak jsem bloumal nicotou směrem nový svět a nevěděl pořádně, co dělat. Objevilo se v mlžné temnotě několik siluet. Siluety měly podobu různých prapodivných tvorů. Hamza s jistotou poznal jen jednu siluetu. Viděl ji mnohokrát vyobrazenou v knihách z historie Klanu Havraních křídel. Byl to Havran. Rozhodl se ho následovat. Silou myšlenky byl k siluetě přitahován až najednou, uslyšel v myšlenkách otázku. “Kdo jsi a co hledáš v mém světě?” Odpověděl jsem, že pomoc, spásu pro svůj lid. Tázavé myšlenky pokračovaly: “Přinášíš s sebou něco nového, moc a určitý potenciál. Při tvorbě jsem takto nepřemýšlel. Budeš zajímavým oživením již stvořeného. Do světa tě pustím, ale mám podmínku! Staneš se šampionem. Vybral jsem ti svou dceru – Mystru.
Jak jsem bloumal nicotou směrem nový svět a nevěděl pořádně, co dělat. Objevilo se v mlžné temnotě několik siluet. Siluety měly podobu různých prapodivných tvorů. Hamza s jistotou poznal jen jednu siluetu. Viděl ji mnohokrát vyobrazenou v knihách z historie Klanu Havraních křídel. Byl to Havran. Rozhodl se ho následovat. Silou myšlenky byl k siluetě přitahován až najednou, uslyšel v myšlenkách otázku. “Kdo jsi a co hledáš v mém světě?” Odpověděl jsem, že pomoc, spásu pro svůj lid. Tázavé myšlenky pokračovaly: “Přinášíš s sebou něco nového, moc a určitý potenciál. Při tvorbě jsem takto nepřemýšlel. Budeš zajímavým oživením již stvořeného. Do světa tě pustím, ale mám podmínku! Staneš se šampionem. Vybral jsem ti svou dceru – Mystru.
Bum bác a byl jsem v Hlubině.
Pořádně k sobě jsem přišel až když mě vytahovali ze zejícího portálu v nějaké hospodě ve městě Hlubina. Po prvotním rozkoukání jsem se začal zajímat, jak se vrátit zpět domů, tak jsem se kvalifikoval na místní magickou univerzitu, kde v tobě rozpoznali mocného kouzelníka a za pomoc při výuce mi umožnili přístup do knihovny, kde jsem se dozvěděl mnoho věcí o zdejší sféře (= budeš mít běžné znalosti, jako bys tu žil odjakživa) a zároveň jsem dohledal informace, že cesta zpět na Ravnicu by se mohla ukrývat ve staré sopce Hotenow (Žárná hora) nedaleko města Letohrad. Jak tam portál aktivovat bych mohl najít právě v Letohradu a tak jsem se tam vydal.
Cestou podél pobřeží se ovšem vyskytla malá komplikace. V noci mě přepadli otrokáři a než jsem se nadál, tak už jsi na krku měl nasazené okovy. Ten moment si pamatuju dodnes, protože od té doby, jsem přestal cítit předivo magie a neseslal jsem jediné kouzlo. Nevím, jak je to možné, ale přisuzuju to tomu kusu kovu kolem tvého krku. Otrokáři mě z pobřeží dopravili na svou loď a následně na trh s otroky poblíž trpasličí pevnosti Thornhold. Tam mě koupil nadšený principál právě projíždějícího potulného cirkusu a už při dražbě nadšeně vykřikoval, jak tento démonský sloní muž bude jeho výstavní chloubou a hlavní atrakcí… tak jsem se nedobrovolně stal členem tohoto potulného společenství, kdy jsem trávil dny v okovech a nakonec jsem podlehl neustálému nátlaku a bičování a začal jsem vystupovat jako strašlivý sloní muž. V cirkusu jsem byl předváděn jako, bestie, co vše vydrží. Pálení kůže, střelba z praků či různé mlácení ukazovaly jak mám odolnou kůži. Dále jsem byl ukazován jako někdo velice silný. Mám mnoho jizev po těle i na duši. Nad vodou mě drží zpráva, že cirkus má namířeno podél pobřeží dále na sever právě až do Letohradu. To byl můj cíl a já živím naději a myšlenku na útěk, až tam dorazíme…