Dopis, který zaslal Hamza Strážcům Fandalínu během své cesty na Žárnou horu.
Milý přátelé,
mrzí mě, že jsem s vámi nemohl na společnou výpravu, ale jsem vázán povinností ke svému lidu a svému úkolu. Po čas vaší nepřítomnosti v Letohradu jsem denně navštěvoval letohradské knihovny a bádal po nějakých vodítkách, které by mě přivedly na způsob, jak opět navázat spojení se svojí domovinou – Ravnicou. . Leč marně. Již z Hlubiny vím, že Žárná hora možná něco ukrývá. Až nedávno jsem natrefil na pradávný trpasličí pergamen, který pojednával o jakémsi přístroji v srdci nějaké sopky Hotenow, což je pradávné jméno Žárné hory. Žárná hora prý byla známá v magických kruzích pro své vlastnosti jako ohniskové místo. Hlubiny hory byly protkány magickými zřídly pro vyvolávací magii. Trpaslíci z Podtemna sestavili záhadný a pokrokový magický stroj, který měl znásobit sílu vyvolávací magie a pomocí stroje ji měli trpaslíci spoutat a ovládnout. Rozhodl jsem se, že to prozkoumám! Neodvážil jsem se Vás s tím obtěžovat, proto jsem vyrazil sám.
Během cesty jsem zpozoroval několik zvláštních přírodních úkazů, které nemohly být přirozené. Jelikož nejsem zrovna přirozený stopař, zbloudil jsem z cesty až k velké řece a narazil na někoho, koho jsem neočekával. Tato osoba pro mne měla velmi překvapivý příběh. Řeka ho vyplavila na břeh a já mu pomohl. S úlevou jsem zjistil, že muž ještě dýchá. Bohužel byl ale natolik vyčerpaný a zraněný, že jsem ho už nemohl zachránit. Vycítill jsem, že muž je hluboce spjat s přírodou, stejně jako ty, Wabu! V posledních chvílích života se s nedůvěrou podivoval nad tím, co jsem vůbec zač. Ale o tom už nebudu psát, podívejte se sami:
Po dotyku jednoho člena z družiny se v hlavě onoho člena přehraje tento příběh:
“Jsi jeho služebník!? Co jsi zač? Zab mě a nech mě konečně splynout s matkou přírodou!” blouzní starý muž ležící na zemi a popadající dech. Jeho tělo je vetchou připomínku muže, kterým býval. Samá kost, kůže jak papír, pokrytá čerstvými jizvami a modřinami. V tomto stavu nemůže člověk přežít dlouho.
“Pomohu ti pane, jsem Hamza a nechci ti ublížit. Co se ti stalo? Kdo ti to vše udělal a co tu vůbec děláš?” pronesl Hamza klidným a vlídným hlasem a jal se ošetřovat zraněného muže.
Jakmile Hamza začal muži pomáhat viditelně se muži ulevilo a změnil k Hamzovi přístup. S posledních sil začal vypovídat Hamzovi svůj příběh.
“Jmenuji se Červenka, jsem pastýř fandalínských lesů a Zeleného hvozdu. Když před několika desítkami let došlo k velkému výbuchu Žárné hory, který následně poničil Letohrad a žhavý popel zničil Hromostrom, začaly se v Zeleném lese šířit podivné zvěsti. Začal jsem pátrat, čím to je, že se proti lidem příroda tak nahněvala. Ale stále mi něco unikalo.”
Červenka upadá do chvilkových mdlob a Hamza ho přivede k vědomí bylinkovým odvarem.
“Kde jsem to skončil?… A už vím. V Zeleném lese tehdy přibylo orčích tlup, podivných ozbrojených skupin a různých stvůr. Pátrání mě před dvěma lety přivedlo na stopu, která vedla do nitra Hromostromu. Před asi rokem, čas mi hrozně splívá, jsem se tam vydal. Už když jsem se k Hromostromu blížil, vytušil jsem, že tu vládne nějaká skrytá síla. K mému úžasu Hromostrom pohltila vegetace. Procházel jsem ve skrytu dům od domu a snažil se vypátrat, co se za tím skrývá. Až jednoho dne mne někdo ve spánku přepadl. Co se dělo potom, nevím, byl jsem mimo vědomí.”
Červenka se roztřese zimnicí a něčím jiným. Strachem. Vypoulenýma očima zírá do nebe a pokračuje v příběhu:
“Po probuzení z mrákot, jsem byl připoután řetězy ke skále v nějaké jeskyní síni. V hlavě se mi ozval hlas. Mocný a přívětivý hlas plný zvědavosti a otázek. Přivítal mne, dle jeho slov, ve svém království a ujistil mne, že mi nic nehrozí, že jsem jeho “vážený” host. Nevím jak dlouho mne “hostil”, ale rád povídal, rád se mnou diskutoval o filozofii, o světě, přírodě. Zajímal se o lidskou kulturu a mocenské struktury. Nepřipouštěl mlčení, vždy vyžadoval konverzaci. Když jsem odmítl komunikovat, mučil mou duši i tělo těmi nestrašnějšími způsoby.”
Opět Červenka upadá do agónie. Hamzovi trvá skoro hodinu než se Červenku podaří přivést zpět do bdělého stavu.
“Po krátkém čase, pokračuje Červenka, “se konečně ukázal a já spatřil s kým mám tu čest, roztřásl se strachy. “Byl to slizký plaz, zelený a majestátní – Jedozub. Když jsem se zeptal, co tu dělá a proč? Sdělil mi s radostí svůj příběh i jeho sourozenců a dodal, stejně si vše vezmeš do hrobu. Byl součástí jedné snůšky vajec, o kterou se staralo několik kultistů daleko na jihu. V pevnosti, která byla zasvěcena bohyni Tiamat. Po vylíhnutí přišlo na svět pět dráčat. Zajímavostí bylo, že každý drak měl jinou barvu. Kultisté to brali jako požehnání Tiamat a věnovali starosti o dráčata náležitou péči. Po první stovce let se dráčata začala zajímat o svět a pevnost jim začínala být malá. Okolí Studny draků začali terorizovat a jako potravu lovili vše, co dýchalo. Až jednoho dne někdo na Studnu draků vytáhl s armádou a draky vyhnal, kultisty pobil a pevnost zničil. Draci společně uprchli na sever a zde začali plánovat svůj vzestup. Nemohli se společně domluvit na společném postupu a svedli boj. Nakonec se jako nejsilnější a nejmocnější ukázala Peklomora. Své sourozence přemohla a stala se vůdkyní. Jedozub ji ale nikdy pořádně neuznával. Během vyprávění jsem z něj cítil, že mu spojenectví s ostatními sourozenci moc nevonělo, chtěl moc pro sebe samého. Společně tedy draci ustavili společenství pěti – dračí konkláve a začali si říkat “Chromatron”. Rozdělili severní část – Mečového pobřeží na oblasti vlivu a rozdali si úkoly. Věděli, že jsou zatím slabí, a proto se společně dohodli, že otevřeně zatím jednat nebudou. Budou svou sílu budovat ve skrytu a až se ukáže, že jsou dost silní, Peklomora zavelí k přímému útoku a oni si uzmou moc silou a neskrývavě. Jednotliví draci se poté rozletěli do svých oblastí a vybudovali si svá doupata. Někteří sílu nabírali spánkem, někteří spojením s jiným drakem, jiní skrytě ovlivňovali lidské jednání. Jednoho dne se Jedozub připlazil zraněný do své sluje, mého vězení. Byl celý potrhaný, ale vypadal šťastně. Ta temná elfka mi nakonec pomohla chlubil se, a pokračoval ve chvástání, jak se teď stane nejsilnějším ze všech a před mými zraky spořádal velké bílé vejce, poté vyšplhal ke stropu sluje a kouzly kolem sebe upředl kokon z kořenů a větví. Několik dní v kokonu setrval a poté se probudil o poznání větší, barva jeho šupin byla zářivější a zranění, která předtím utrpěl byla ta tam. Vychloubal se, jak Mrazimoře vejce ukradl a že teď on bude vládnout. Vyprávěl mi, že s plánem Chromatronu je pravděpodobně konec. Několik dní nato mi oznámil, že Mrazimora je mrtvá. Také se mi chlubil, že našeptává šlechticům a lidem ze Zeleného lesa a oni mu začali sloužit, založil malý kult v Hromostromu a kultisté v jeho práci pokračovali. Jedozub je zásoboval rozkazy a poklady a oni založili řád rytířů. Z hloubi Zeleného lesa naverboval mladé a zoufalé lidi, šlechtice bez země a majetků a dal jim cíl a slib moci. Vytvořil Smaragdové rytíře. Ovládl orčí kmen Mnohašípů a koordinuje jejich pohyby a činnosti. Ovládá Zelený les, zamořuje ho svou zvrácenou magií. Nabírá na moci a čeká na svůj comeback! Prý i Peklomora je pravděpodobně mrtvá, dlouho se prý neozvala a Žárná hora, její doupě, je sídlem jakéhosi démona.”
“Žárná hora?” vyjekl vzrušeně Hamza. “Tam právě putuji, tam se musím dostat. Co o té hoře víš?
“Nic moc,” odvětil Červenka. “Jakýsi démon tam prý vězní Peklomoru, ale už to asi není pravda, před pár dny přišel onen signál z hory a já se rozhodl, že musím uprchnout! Ty Hamzo, ty musíš tento příběh někomu sdělit, musíš někoho varovat! Jinak je se světem veta! Když mi Jedozub sdělil plány Chromatronu byl jsem v šoku, věděl jsem, že musím přežít a svá zjištění někomu předat. “Ty Hamzo! Ty musíš zachránit Mečové pobře….” nedořekl větu a už se nevzbudil.