Tajemství Pekelného sudu

Kapitola 1. – Letohradský hřbitov

Příběh začal tam, kde minule skončil, a to v nejstarší části letohradského hřbitova nedaleko prastaré hrobky rodu Cregmair. Po obklíčení strašlivými přízraky neměli Strážci Fandalínu jinou možnost než prolomit magické zabezpečení hrobky a ukrýt se před nimi uvnitř. Zde však číhali další nemrtví, které díky moci nedávno získaného Rohu Valhaly družina porazila a mohla v poklidu prozkoumat hrobku. Ukázalo se, že hrobka sloužila jako úkryt a sídlo jisté Valindry, rudé čarodějky z Thaye. Hrobka se však zdála dlouho opuštěná a poslední lidské stopy odhadli Strážci na půl roku nazpět, tedy na podzim loňského roku. Při prohledávání zde Wabu získal do své sbírky další stránku knihy mrtvých a jejím odstraněním z magického obrazce také přerušil temné kouzlo, které drželo tuto část hřbitova v područí nemrtvých přízraků.

Tím splnili úkol od místního hrobníka Lopaťáka Joea, kdy kromě vyčištění hřbitova od nemrtvých nalezli také jeho ztraceného pomocníka Loudu, respektive jeho mrtvé tělo ukryté v jednom z kamenných hrobů poblíž hrobky Cregmairů. Od hrobníka se dozvěděli, že zmizení Loudy nápadně časově korespondovalo s posledními stopami v hrobce i s odplutím Valindry na lodi jménem Kluzký mlok z Letohradu, jak potvrdil moudrý Wabu, který po této rudé čarodějce z Thaye pátral již dříve. Lopaťák Joe dále přidal informaci, že Loudu před jeho zmizením vídával na hřbitově v přítomnosti tajemné ženy zahalené v kápi, z níž on sám neměl dvakrát dobrý pocit. S prosbou o další informace odkázal družinu na Loudovu přítelkyni, ženu jménem Maria, a na podnik se všeříkajícím názvem U zlobivých kůzlátek, kde měla tato žena pracovat.

Kapitola 2. – U zlobivých kůzlátek

Nevěstinec U zlobivých kůzlátek se ukázal být místem plně odpovídajícím svému jménu a pohled na obnažené ženštiny všemožných tvarů i ras pookřál srdce našich příjemně zaskočených dobrodruhů. Po krátkém rozkoukání se jich ujala pohledná starší žena, samotná bordelmamá jménem Matia. Alarik této shody jmen bryskně využil a odkázal se na Mariu, která se ukázala být velmi pohlednou a od přírody obdařenou zrzkou a také skvělou tanečnicí.

Družina se opět rozdělila a Alarik se rozhodl Mariu vyslechnout o samotě v klidu soukromého pokoje. Maria se snažila Alarika rozptýlit nejen masáží zatuhlých svalů, ale i precizními pohyby pánve. Léty a útrapami znavený gnóm na chvíli podlehl jejímu kouzlu a uvědomil si, že Louda měl překvapivě dobrý vkus na ženy… na hrobníka.

Ze slastného oddechování po dobře vykonané práci vytrhl Mariu Alarikův přímý a rázný dotaz na Loudu. Od zaskočené nahotinky se dozvěděl vlastně vše – že to byl její kunšaft, ale že ho měla celkem ráda a vídali se i mimo práci. Dokonce ji vzal na hřbitov na ten kopeček se švestkou, ze které byl tak hezký výhled na město, a tajně doufala, že spolu odsud jednoho dne zmizí… Po tomto zasnění dodala, že je to hajzl, protože on zmizel, ale bez ní a už půl roku se neukázal. Alarik šokoval Mariu podruhé, když ji obeznámil s Loudovým osudem. Chvilkové ticho přerušil Mariin pláč, načež zavzlykala: „Za tím bude určitě ta divná ženská, kterou potkal na hřbitově. Říkal mi o ní, že z ní má strach, ale že mu nabídla spoustu peněz, když pro ni bude pracovat. Zrazovala jsem ho od toho, prosila, ať se od ní drží dál, že z toho mám špatný pocit a ty peníze za to nestojí.“ Při té příležitosti se také zmínila o jistém Jamichovi, což byl Loudův známý, možná i přítel, ale co bylo na té informaci nejzajímavější, Jamich byl stálým zákazníkem zdejšího podniku. Pravidelně zde navštěvoval Marianinu kolegyni Dorotu a co bylo nejpodstatnější, byl tu naposledy jen 14 dní nazpět.

Alarik posbíral svršky a spěchal za svými druhy, aby se s nimi o novinky podělil. Tentokrát se rozhodla konat Kara a v mžiku vymyslela plán, jak se k Dorotě dostat a promluvit s ní – bude se sama ucházet o práci U zlobivých kůzlátek. Působila u toho tak přesvědčivě, že Alarik s  Wabuem dodnes netuší, zda-li to myslela vážně nebo to jen hrála. Každopádně na bordelmamá Matiu udělala dojem a byla okamžitě přijata. Nalíčila se, přestrojila, aby ji následně nikdo nepoznal, a vydala se do útrob nevěstince hledat Dorotu, což se jí za nedlouho v šatnách podařilo.

Nebyl čas na milostné hrátky a tak Kara rovnou udeřila na Dorotu, kde je Jamich. Dorotě se zatmělo před očima, začala Kaře nadávat do kurev, poběhlic a ať se od jejího Jamicha drží dál. Krev v ní vřela, popadla na stole ležící nůž a ťala po Kaře. Ta jako zkušená dobrodružka neměla nejmenší problém ráně uskočit. Svým umem vyjednávání ve vteřině situaci uklidnila a přesvědčila Dorotu, že není ta, za kterou ji považovala. Dorota se zklidnila a Kara mohla pokračovat ve vyptávání. Dorota potvrdila, že Jamicha naposledy viděla před 14 dny, kdy za ní U zlobivých kůzlátek byl po delší době, ale choval se divně, ustrašeně. Neustále se ohlížel přes rameno, jako by ho měl někdo sledovat. Uvolnil se jen na chvíli nahoře v pokoji a když bylo po všem, řekl jí ten parchant, že nemá prachy, a vytratil se. A od té doby se neukázal.

S vidinou toho, že by jí Kara mohla pomoci dluh z Jamicha dostat, jí prozradila, kde ho najde. Bydlel v chudinské čtvrti nedaleko hostince U Pekelného sudu. Ano, přesně toho hostince, kde to vše začalo, kde se Arpád, Kara a Wabu poprvé setkali a dali se do služeb jistého Gundrena Skálohleda a vydali se s ním… To už však byla dávná minulost, kterou nechávali za sebou, stejně jako pohostinnost Zlobivých kůzlátek, zatímco jejich kroky směřovaly do ulic nočního Letohradu.

Kapitola 3. – Pátrání po Jamichovi

Strážci Fandalínu se rozhodli vydat přímo k Pekelnému sudu, ale jejich cesta skončila záhy před mostem s honosným názvem Spící drak, který překlenuje majestátní Letohradskou řeku. Zde je zastavila městská hlídka. Od útoku Luskanu na město platil noční zákaz volného pohybu a tentokrát neobstála ani známost družiny a byli vykázáni zpět do svého domu nedaleko divadla Monveau. Zde se přidali ke spícímu Mokushovi a po náročném dni padli únavou. Noc proběhla klidně a družina se vzbudila odpočatá a plná sil. Snad jen Kara působila znaveně, ale kdo by nebyl po tom, co dvakrát přežil vlastní smrt.

Nebylo nač čekat a družina zamířila rovnou k Pekelnému sudu. Po cestě si obhlédli Jamichovu chatrč, kterou neměli problém dle Dorotina popisu nalézt, ale dlouze se zde nezdrželi a pokračovali přímo do hostince. U Pekelného sudu je přivítal jejich starý známý a hostinský v jedné osobě, Zbyněk Trdlo. Znali se spolu už od dob svých dobrodružných začátků a právě zde se léta setkávali s Arpádem či jeho spojkami.

Po otázce na Jamicha ztuhl vždy dobře naladěnému Zbyňkovi úsměv na tváři a evidentně zalhal, že nikoho takového nezná. Na následný nátlak a naléhání družiny reagoval velmi podrážděně a důrazně je varoval, ať se do toho nepletou, že se jich to netýká a zahrávají si s většími věcmi, než na které stačí. Alarikův pokus o promluvu mezi čtyřma očima nebyl o moc úspěšnější. Zbyněk jej vyloženě odbyl a co bylo nejdivnější, začal Alarikovi vyhrožovat a zastrašovat jej.

Mokush zkušeným okem válečníka poznal, že napětí v hostinci zhoustlo a okolní štamgasti a personál byli okamžitě připraveni družinu napadnout, pokud by nátlak na Zbyňka pokračoval. Bylo to celé velmi podivné a nikdy dříve se zde s takovým jednáním nesetkali. Aby dál neeskalovali vzniknuvší napětí, Strážci raději podnik pokojně opustili, ale zdejší návštěva přinesla více otázek než odpovědí. Bylo jasné, že Zbyněk Trdlo Jamicha určitě zná, ale proč se bál mluvit? Vyhrožoval mu někdo? Snažil se postavy opravdu varovat nebo v tom byl také zapletený? Zapletený s rudými čaroději z Thaye? Se samotnou Valindrou?

Tyto a další otázky se honily Strážcům Fandalínu hlavou, když si všimli malého chlapce, který se snažil předstírat, že si hraje se psem, ale zjevně je už od hostince sledoval. Hrdinové se dovtípili, že ho za nimi musel poslat Zbyněk. Rozdělili se. Kara s Alarikem zahnuli do postranní ulice. Wabu s Mokushem pokračovali rovně a právě za touto dvojicí se vydal i neznámý chlapec. Svoji neuváženou volbu si uvědomil posléze, kdy jej za rohem překvapila Mokushova mohutná ruka sevřená za flígr jeho haleny. Nebyl to zkušený uličník a tak lehká pohrůžka a pár mincí stačily k tomu, že vzal raději nohy na ramena a s voláním: „Nikoho jsem neviděl!“ zmizel v ulicích.

Mezitím Kara s Alarikem využili situace a nikým nepozorováni se dostali k původnímu cíli jejich cesty, k Jamichově chatrči. Dveře byly zavřené na petlici, ale vcelku nestandardně zvenku, což vyvolalo údiv a další otázky. Z vnitřku stavení se navíc ozývalo šramocení a neurčité zvuky, což jen přiživilo jejich zvědavost a jali se odendat petlici a otevřít dveře. Uvnitř spatřili humanoidní postavu, která celkem odpovídala popisu Jamicha, ale jeho pohyby byly nepřirozeně trhané, tělo měl bledé a nejpodivnější bylo, že v oblasti hlavy měl vyřezané symboly, které družina velmi dobře poznávala – stejné nesl vytetované na holé lebce nekromant Hamun Kost, který před lety vedl útok armády nemrtvých na Fandalín. Další stopa ukazující na rudé čaroděje z Thaye. Dříve než se zombie, kterou nyní Jamich byl, mohla vrhnout na družinu, zapečetili ji zpět v chatrči a místo opustili.

Kapitola 4. – Kdo se loudá po nocích?

Po návštěvě U Pekelného sudu a Jamichovy chatrče se naši hrdinové vrátili do svého domu, aby si shrnuli veškeré informace a sestavili časovou osu událostí. Z jejich závěrů vyplývalo, že Valindra na podzim loňského roku odplula z Letohradu. Ve stejném období se také ztratil hrobník Louda. Zároveň se přestaly objevovat podivné jevy na hřbitově a druhý hrobník, Lopaťák Joe, potvrdil, že od té doby se problémy soustředily už jen na jedinou část hřbitova – na oblast s hrobkou rodu Cregmairů, kde měla Valindra své sídlo. Bylo zřejmé, že od Valindřina zmizení v hrobce nikdo nepůsobil. Pokud se ve městě nacházeli další nekromanti nebo jejich stoupenci, což bylo po nalezení toho, co zbylo z Jamicha, více než jasné, jednali zřejmě na vlastní pěst, případně o svém sídle Valindra nikomu neřekla. Družina si také uvědomila, že ačkoli nalezla mrtvé tělo hrobníka Loudy, nikdo jej dosud pořádně neprozkoumal, aby bylo možné určit přesnou příčinu smrti.

Jelikož jiné konkrétní vodítko zatím neměli, rozhodli se vydat na hřbitov a prozkoumat Loudovo tělo a následně zamířit do přístavu, kde by vypátrali více informací o Valindře nebo těch, které poslala na Jamicha.

Kara však z podivných důvodů tento plán odmítala a tvrdila, že nemá smysl na hřbitov chodit, že už se tam nic nového nemohou dozvědět. Po menším Mokushově nátlaku a přednášce na téma: „Karo, ty už nám zase lžeš?“ nakonec přiznala, že na hřbitově již byla. Včerejší noc se tam pod rouškou tmy vydala na vlastní pěst. Přiznala, že vykopala Loudovo tělo a že s ním pomocí temné magie mluvila. Atmosféra v družině po předchozích zkušenostech rychle zhoustla a situace směřovala k menší potyčce. Nakonec si však všichni uvědomili, čím si společně prošli, a Kara slíbila, že bude družinu o svých činech informovat předem, i když je provádí pomocí magie temné podstaty, skoro by se dalo říci až nekromancie.

Družina se vydala na hřbitov, kde jim rozhořčený Lopaťák Joe vypověděl, že někdo rozmlátil hrob, ve kterém byl Louda pohřben. Pohledy všech přítomných se zabodly do Kary a Joe pokračoval s tím, že jeho tělo odnesl a pohřbil na nedaleký kopeček se vzrostlou švestkou, kde to měl Louda tak rád a kde prožíval šťastné chvíle. Také jim sdělil podstatný poznatek, že při pohledu na jeho tělo nebylo možné určit, jak Louda zemřel. Na těle nebyly žádné stopy násilí a v jeho tváři byl patrný pouze čirý strach. Toto zjištění potvrdila i Kara na základě toho, co se dozvěděla v noci – to poslední, co Louda spatřil před smrtí, byly přízraky. Z toho vyplynulo, že Loudu musely zabít právě tyto přízraky, se kterými se družina setkala před několika dny před hrobkou. Někdo hmotný však musel jeho tělo následně odtáhnout a uložit do hrobu, kde jej družina později nalezla. Podezření tak padlo buď přímo na Valindru a její nemrtvé služebníky, nebo na Jamicha, který mohl jednat na její příkaz a Loudovo tělo později uklidit. S těmito domněnkami nechali Loudu tiše odpočívat a rozloučili se s Joem.

Kapitola 5. – Kluzký mlok

Družina dorazila do letohradského přístavu a zamířila přímo za místním správcem Godrikem Hellbornem, kterého Wabu znal již z předchozího pátrání. Správce s nimi zpočátku odmítal mluvit, avšak poté, co mu družina ukázala znak přátel Panské jednoty a připomněla své obligátní heslo: „My jsme Strážci Fandalínu!“, změnil svůj postoj, začal s nimi jednat velmi uctivě a poskytl jim všechny informace, které hledali.

Potvrdil, že loď jménem Kluzký mlok skutečně ve zdejším přístavišti kotvila, že odplula na podzim loňského roku a že na její palubě bylo přibližně dvacet lidí, včetně několika žen. Těsně před odplutím se však jedna osoba na loď nenalodila a uprchla z přístaviště neznámo kam. Podle Wabuových dřívějších zjištění šlo o elfa jménem Zirant, což potvrzovaly i lodní záznamy. Na poznámku o tom, že Jamich byl také elf, Kara souhlasně přikývla a živě si vybavila špičaté uši zombie z chatrče. Bylo možné, že Jamich a Zirant byli tatáž osoba? A proč by prchal před Valindrou, se kterou se předtím spolčil?

Dále se družina dozvěděla, že Kluzký mlok mířil přes Hlubinu dále na jih, na vzdálený ostrov jménem Chult, což byla novinka. Všichni podvědomě čekali, že Valindra mířila zpět domů do Thaye. Zároveň vyšlo najevo, že se loď dosud nevrátila a že standardní plavba touto trasou trvala přibližně půl roku, což odpovídalo doplutí na ostrov během aktuálních událostí. Od té doby navíc z Chultu nepřiplula žádná jiná loď, která by mohla podat čerstvé zprávy. Při odchodu však družinu oslovil přístavní úředník, který si vzpomněl, že když Kluzký mlok tehdy odplul, část posádky se během několika týdnů vrátila zpět. Viděl je připlout jinou lodí z Hlubiny, což znamenalo, že se museli oddělit od původní výpravy a vrátit se zpět do Letohradu. Tyto osoby si pamatoval, dokázal popsat jejich vzhled a našel i v záznamech jejich dozajista falešná jména – Dolgor, Manfréd a Lulák.

Kapitola 6. – Noční hlídka

Jedinou přímou stopou zůstávala hospoda U Pekelného sudu, kde bylo zřejmé, že hospodský Zbyněk Trdlo něco ví. Družina si však uvědomovala, že další nátlak by mohl narušit dosud dobré vztahy a připravit je o cenného spojence a informátora.

Místo přímé konfrontace se Zbyňkem se rozhodli počkat na večer a pod rouškou noci sledovat dům s Jamichovou oživenou mrtvolou. Připadalo jim zvláštní, že nemrtvé tělo bylo stále ponecháno na místě, a domnívali se, že by tam mohl někdo přijít – ať už kvůli kontrole, údržbě nebo z jiného důvodu. Způsob fungování těchto nemrtvých bytostí družina neznala a nebyla schopna určit, zda vyžadovaly další zásahy či snad dokonce krmení. Moudrý Wabu to sice rozporoval, ale nakonec vůli většiny podpořil.

Našli si opuštěný dům v blízkosti Jamichovy chatrče, odkud měli dokonalý výhled jak na ni, tak i na hospodu U Pekelného sudu.

Noc byla až podezřele klidná, jako obloha před letní bouří, a čas na hlídce se neúprosně táhl, jako smrad linoucí se z Alarikovy laboratoře. Magicky nadaní družiníci si krátili dlouhou chvíli zkoumáním magických předmětů, které nedávno získali z útrob ohnivé dračice Peklomory. Ta padla během obléhání města armádou Luskanu a její hlava se měla brzy připojit ke své sestře Mrazimoře a bratrovi Jedozubovi na zeď Fandalínské síně slávy.

Zabráni do bádání si nevšimli, že se Mokush rozhodl ukrátit si nekonečné čekání po svém a nad ránem se vydal přímo do Jamichovy chatrče. Uvnitř se prozíravě nenechal sežrat nemrtvým Jamichem a při tanci se smrtí nalezl na jeho zádech vytetovaný nápis v elfštině znějící Zirant. Tím se definitivně utvrdil v tom, že Loudův kamarád Jamich a Zirant byli jedna a tatáž osoba. Mokush se s touto informací, a v přesvědčení, že jej nikdo nezpozoroval, vrátil zpět k ostatním.

Kapitola 7. – Slunce vstává rudé

Rána.

Skrz stěnu chatrče prolétla obrovská šipka z balisty. Dřevo explodovalo v třísky a vzduchem létaly kusy trámů i prken. Družina jen tak tak uskočila letící šipce i padajícím troskám.

Ještě než se prach usadil, Mokush vykoukl zadním oknem, aby zhodnotil situaci.
Pohled byl jasný – byli obklíčeni. Zepředu i zezadu. Co teď?

Alarik nehodlal čekat na další střelu, hodil dýmovnici před chatrč a v jejím krytí vyrazil ven. Přesunul se k protějšímu domu, kde přikrčen sledoval ulici hemžící se postavami v červených pláštích.

A mezi nimi jej zahlédl – starý známý, hospodský od Pekelného sudu, Zbyněk Trdlo osobně.

Maska hostinského však byla pryč. Bez falešného kníru a paruky, kterými vždy tak umně klamal okolí, byl k nepoznání. Nyní před nimi stál, oděn v rudém rouchu, a jeho holé lebce dominovaly stejné symboly, jaké nesli všichni ostatní.

Bylo jasno.

Zbyněk Trdlo byl jedním z nich, patřil k rudým čarodějům z Thaye a očividně to byl on, kdo rozdával rozkazy ostatním.

Na Alarikův výkřik, že se mohou dohodnout, Zbyněk zareagoval chladně, snad i s lehkým náznakem smutku ve tváři. Suše odvětil, že je varoval, aby se do toho nemíchali. Dodal, že je nenechají dál sledovat Valindru – a že teď zemřou.

Boj propukl naplno.

Wabu a Mokush prorazili ven zadní stěnou chatrče, která už hořela po zásahu jednoho z rudých čarodějů a hrozila brzkým zborcením, a vrhli se do tmy a kouře.
Současně Kara vyrazila za Alarikem předními dveřmi přímo do ulice a společně se vrhli vstříc nepřátelům.

Kara přivolala temnou moc svého patrona a pomocí magické hůlky, jež násobila účinek jejích kouzel, nechala nepřátele poznat, kdo kráčí se smrtí bok po boku. Alarik vytasil svůj typický bojový prostředek – ohnivé hlíny. Jakmile je sevřel v ruce, vzplanuly a při dopadu na cíl explodovaly jasným plamenem. Wabu rozpoutal běsnění živlů a vzápětí se proměnil v obřího medvěda, který se vrhl mezi nepřátele. Mokush předváděl svou nově nabytou sílu s mečem Mrazivcem a jako zkušený velitel zároveň rozdával pokyny ostatním a držel boj pohromadě.

Zpočátku střet vypadal beznadějně. Byli přepadeni, obklíčeni a tlačeni ze všech stran.
Zranění přibývala.

Karta se však začala pomalu obracet a když padl Zbyněk Trdlo a s ním i jedna z čarodějek, silně to otřáslo s odhodláním zbývajících nepřátel. Družina tak získala krátký čas vydechnout a zformovat se.

Další nepřátelé padli a v kaluži vlastní krve se svíjeli v prachu ulice. Odvaha zbylých bojovníků v rudých pláštích se vytratila. Nechtěli zemřít jako ostatní a raději se dali na útěk ulicemi probouzejícího se Letohradu.

Jeden z nich však nestihl ani zemřít, ani zmizet v postranní uličce — goblin, jehož jméno jim utkvělo v paměti: Lulák. Jeden z těch, kteří kdysi odpluli s Valindrou a později se vrátili do Letohradu, aby našli a zabili Jamicha. Sám proti přesile rychle vyhodnotil bezvýchodnost své situace a bez váhání se vzdal.

Rudé paprsky vycházejícího slunce začaly pomalu ozařovat bojiště.

Kapitola 8. – Tajemství Pekelného sudu

Ulice utichla. Několik chatrčí bylo pobořených, jiné ještě hořely a zem pokrývala těla padlých Thayců. Družina si konečně mohla dovolit vydechnout a postarat se o svá zranění.

Po skončení boje se někteří pustili do výslechu Luláka, který však nepřinesl žádné nové informace a jen potvrdil stávající zjištění. Zbytek družiny prohledal mrtvoly nepřátel i samotné bojiště. Nezůstali zde však dlouho sami. Po nedávném útoku Luskanu drželo město v noci zesílené hlídky, a tak se během několika minut začala na místo sbíhat městská hlídka, a to v neobvykle hojném počtu.

Stráže se zpočátku pokusily hrdiny zajmout, avšak situace se rychle změnila ve chvíli, kdy vyšlo najevo, že před nimi stojí slavní Strážci Fandalínu a družina rychle převzala nad situací kontrolu. Stráže, nyní již pod Mokushovým velením, zajistily okolí a část z nich se spolu s družinou vydala do hospody U Pekelného sudu.

Zde bylo zatčeno několik místních štamgastů, kteří nestihli uprchnout. Většina personálu však již byla pryč. Hospoda byla důkladně prohledána a začaly se zajišťovat důkazy. Díky klíči nalezenému u mrtvého Zbyňka se družina dostala bez problému i do jeho soukromých pokojů.

V nich byly nalezeny dokumenty a dopisy, které Zbyňka jednoznačně usvědčovaly jako thayského agenta, vyslaného do Letohradu dlouho před příchodem Valindry, aby zde připravil půdu pro další činnost. Ukázalo se, že právě on byl vůdcem místní buňky Rudých čarodějů z Thaye, po níž Panská jednota marně pátrala celé roky.

Z dokumentů zároveň vyplynulo, že Valindra pracovala alespoň částečně na vlastní pěst. To vysvětlovalo, proč Zbyněk nevěděl o jejím sídle v kryptě. Družina si postupně skládala obraz minulosti a dospěla k závěru, že Valindra byla tehdy spolupracovnicí nebo spojenkyní Hamuna Kosta, který před lety vedl útok nemrtvých na Fandalín. Po jeho porážce se Valindra stáhla do Letohradu, kde následně působila.

Z jednoho z dopisů se družina dozvěděla zásadní informaci. Valindra mířila na Chult za jasným cílem – zastavit takzvaného Temného, jenž se tam snažil nalézt a aktivovat mocný magický předmět. Pokud by se mu to podařilo, podle obsahu listiny by bylo vše ztraceno.

Při následné obhlídce bojiště družina navíc objevila v okolních domech čtyři ukryté balisty, rozmístěné tak, aby tvořily obranný perimetr kolem hospody U Pekelného sudu. Bylo tak zřejmé, že hospoda sloužila jako primární opěrný bod celé buňky a že právě toto místo bylo hlavním sídlem thayských nekromantů v Letohradu.

Kapitola 9. – Volání jihu

Nedlouho poté dorazil Sildar Zimohrad, člen Panské jednoty, jeden z místodržících města a dobrý přítel družiny. Po seznámení se situací družině poděkoval za pomoc s vypátráním a zabitím thayských agentů. Jako výraz díku Sildar souhlasil s dodáním nalezených balist do Fandalínu pod menší podmínkou, že fandalínská kovárna na oplátku dodá do Letohradu mechanické součástky na opravu válečných strojů rozbitých při luskanském útoku.

Sildar zároveň upozornil, že pokud se podaří najít a zlikvidovat uprchlé agenty, hrozba by mohla být definitivně odstraněna. V opačném případě existovalo riziko, že někdo z nich v budoucnu činnost v Letohradu obnoví. Podle dostupných informací však neuprchl žádný vysoce postavený velitel, až na Valindru. Sildar družinu jménem Panské jednoty poprosil, aby se vydali po jejích stopách a zastavili ji jednou provždy, ať už se nekromanti do Letohradu nikdy nevrátí. Jeho zamyšlený pohled utkvěl na Kaře.

Na to konto zmínil příhodu ze začátku minulého roku, kdy jej navštívil jistý Artur Cimbr, Sildarův spoludružiník z mladých let, který pátral po dávno ztraceném rodinném  šperku – prstenu Zimy. Jeho pátrání ho dovedlo k závěru, že by se tento předmět mohl nacházet na Chultu. Bylo možné, že se Artur na Chult skutečně vydal a pokud ho družina potká, může sloužit jako platný spojenec při plnění jejich úkolu.

Družině bylo jasné, kam tím Sildar mířil, a začínala si připouštět realitu, že se na Chult musí vydat také, aby se pokusila najít dříve to, po čem pátral Temný i Valindra, a zabránila jim v jejich temných plánech. Bylo rozhodnuto, jejich další cesta tak povede z Letohradu na jih, tentokrát však mnohem, mnohem dále než jen do Fandalínu.

Zároveň si uvědomovali, že Valindra měla půl roku náskok. Pokud by se vydali běžnou cestou, bylo téměř jisté, že by dorazili příliš pozdě. Přestože z celé výpravy neměli dobrý pocit a existovala obava, že události se mohly odehrát bez jejich přítomnosti, rozhodli se toto riziko podstoupit a pokusit se nemrtvé zastavit.

Jako nejlepší a nejrychlejší variantu viděli v návratu do Fandalínu, kde doufali v bezbřehé umění Hamzovy časoprostorové magie, která by je přiblížila co nejvíce na jih, snad až do Baldurovy brány a odtud lodí přes moře vstříc tajemnému jihu až tam, kde svět pohlcovala nekonečná džungle, kde nebezpečí číhalo na každém kroku a kde ostrov Chult čekal na další kapitolu jejich příběhu.

Kapitola 10. – Předivo magie

Plni očekávání ulehali Strážci Fandalínu ke své poslední noci v Letohradu na dlouhou dobu. Nikdo z nich nevěděl, zda se sem ještě někdy vrátí, zda jejich cesta z jihu povede zpět na sever, nebo zda je zavede jinam. Usínali s obavami i nadějemi, ale noc byla velmi neklidná. Pronásledovaly je divoké sny a ráno se probudili s tíživým pocitem, že se během noci událo něco, co mělo změnit osud všech.

A skutečně. Když se ráno balili a chystali se opustit město, všude kolem pobíhali zmatení kněží. Na jejich dotaz jim jeden z nich sdělil, že se v noci stalo něco, co přetrhalo předivo magie tak, jak jej doposud znali — přestala fungovat léčivá magie. Především ta nejsilnější, která dokázala zachránit duši v mrtvém těle a navrátit ji zpět k životu dříve, než nastala definitivní smrt a odchod duše do říše mrtvých. Kara viditelně pobledla.

Družina s touto temnou zprávou opustila Letohrad a vydala se zpět do Fandalínu. Dbali Sildarových rad, aby se během cesty do Fandalínu vyhýbali obloze i moři, a cestovali pěšky po Vysoké cestě. Alarik zamáčkl slzu a sbalil připravenou ornitoptéru. Podle posledních zpráv se totiž začaly záhadně potápět lodě u pobřeží a ztrácet karavany putující bažinami. Družina si tyto zprávy dala do souvislostí a dospěla k závěru, že muselo jít o zbývající draky kdysi mocného, dnes však již bezvýznamného paktu zvaného Chromatron. Modrý drak Hromochřtán a černý drak Mokřad tam stále někde byli a čas, kdy si Mokush uzme svou trofej, se blížil.

Putování tentokrát probíhalo zcela klidně, jako by po stezce v posledních dnech prošla nějaká mocná síla, která odehnala všechny nepřátele i potenciální lapky. Ti se evidentně báli k cestě byť jen přiblížit. Po dracích také nebyly žádné stopy.

Po návratu domů do Fandalínu na ně kromě Hamzy, Kapříka a ostatních obyvatel sídla Strážců čekala také nečekaná a o to milejší návštěva. Byl to Drizzt, černý elf se svou věrnou společnicí, černým panterem jménem Guenhwyvar.

Drizzt se družině svěřil s tím, že v noci, kdy se předivo magie ve světě změnilo a přestala fungovat oživovací kouzla, pocítil zásadní změnu i na sobě. Kouzlo, kterým ho Neznara na Ledovém štítu kdysi přivedla zpět k životu, začínalo slábnout. Popsal, jak jeho tělo chřadlo a že každý den musel vynakládat stále větší úsilí, aby svou duši udržel ve vlastním těle. Zároveň cítil, že ho nějaká neznámá síla táhla daleko na jih, k místu, kde ležel tajemný ostrov Chult.

Kara však podobné stavy nepopisovala a shodli se, že to muselo být tím, že mezi Drizztovým spočinutím a jeho oživením uběhly desítky let a jeho duše byla do těla navrácena ze samotné říše mrtvých, zatímco Kara byla ve chřtánu smrti vždy jen pár hodin a její duše nikdy úplně neopustila tělo.

Nikdo nevěděl, co přesně se na Chultu stalo. Bylo možné, že Temný nalezl a aktivoval magický předmět, po kterém pátral. Stejně tak bylo možné, že to učinila Valindra. Nebo za tím byl někdo úplně jiný. To nevěděli a byly to jen dohady, ale měli další motivaci se na Chult vydat a přijít věcem na kloub. Pro Drizzta!

Kapitola 11. – Portál

Strážci Fandalínu se rozloučili s Drizztem, který přijal nabídku, aby zůstal hostem v jejich sídle. Rozdali poslední rozkazy svým lidem a s plnou důvěrou v Kapříkovy schopnosti sestoupili do podzemí, do portálové místnosti, kde už měli připravenou veškerou výbavu, kterou by mohli na budoucí výpravě potřebovat.

Hamza se postavil doprostřed magického obrazce a začal sesílat mocné kouzlo. Vzduch zhoustl, magie se začala sbíhat do jediného bodu a v kamenném oblouku se otevřel modře zářící portál, který vedl na daleký jih, mnohem jižněji, než kdo kdy z nich byl. Na druhé straně na ně nečekaly skvosty Hlubiny ani rušné ulice Baldurovy brány, ale mnohem vzdálenější místo jménem Athkatla, hlavní město bohatého národa Amn.

Strážci Fandalínu se ještě naposledy ohlédli a s vědomím, že se už možná nikdy nevrátí, vstoupili do portálu.